Fenomén zvaný cohousing

Spojuje je touha po přirozeném způsobu života, dobrém sousedství, životě v blízkosti přírody a možnostech sdílení radostí i starostí všedního dne. Generačně a profesně pestré skupiny, zahrnující mladé rodiny, aktivní lidi staršího středního věku i důchodců, se rozhodli vybudovat si společné bydlení. Na Slovensku málo známý, ale ve světě dnes už vůbec ne ojedinělý ani výjimečný - cohousing.

První cohousing vyrostly v 70. letech v Dánsku jako reakce na starosti spojené s běžným způsobem bydlení, když lidem překážela anonymita a těžko dokázali spojit rodinný život s prací a péčí o domácnost. Tehdy vznikl nápad bydlet ve společnosti lidí, kteří se navzájem znají, mohou si pomáhat a dělit se o povinnosti.

Dnes v 23 evropských zemích najdeme přes 300 projektů bydlení na základě soukromého vlastnictví, ale společného - komunitního soužití.

Především sociální zázemí

Slovo cohousing lze přeložit jako blízké sousedské bydlení. Jde o vědomě budované sousedské komunity, kde se klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislosť.Cohousing není komunou ve smyslu šedesátých let, ekovesnice či kibucu, i když může přebírat některé prvky těchto komunit. Obyvatel cohousing také nespojuje žádná dominantní víra nebo ideologie, nejde o duchovní komunitu nebo ášramu. V cohousing jde především o sociální zázemí, vše ostatní je na vzájemné dohodě.

První komunity nebyly ekologicky zaměřené, ale díky vzájemnému dělení se vlastně ekologicky chovali. Společně se dělily například o auto a rozvážení dětí do školy či jiné potřebné vybavení (sekačka na trávu, nářadí, přípravu společné večeře nebo pěstování vlastní zeleniny). Současné projekty považují za své hlavní principy udržitelného rozvoje ve všech oblastech života a nezávislost na konzumním způsobu života.

Jako takové společné bydlení vypadá? Může mít nejrůznější architektonické a urbanistické podoby, velikosti, cohousingové komunity se mohou lišit typem vlastnictví, vizemi, prioritami. Nejčastěji jde o soubor rodinných domů nebo nízkých bytových domů, nízkoenergetických nebo pasivních domů, vybudovaných na zelené louce, v příměstské nebo venkovské oblasti. Někde se využívají i rekonstruované městské obytné domy.

Americký architekt Charles Durrett definoval 6 klíčových znaků typického cohousingového projektu:

1. Účast členů společenství při plánování cohousing

Budoucí obyvatelé se účastní celého procesu plánování projektu cohousing, který díky tomu lépe odpovídá jejich konkrétním potřebám a přáním. Navíc osobní účastí při plánování, vznikají mezi jednotlivými členy hlubší vztahy, často přátelství, které jsou základem stabilní, dobře fungující skupiny po nastěhování se. Ke spolupráci může být přizván i developer, což může celý proces zjednodušit a urychlit, ale pokud bývá cohousing vybudován pouze developerem, obyvatelé si neprojdou velmi důležitou fází "budování společenstva".

2. Urbanistické, architektonické a dispoziční uspořádání podporující vznik a udržování sousedských vazeb

Architektonický návrh podporuje vznik sousedských vazeb, ale zároveň i dostatek soukromí. Některé prvky uspořádání jsou velmi důležité, např. orientace domů do veřejných prostor, umístění společenského domu do centra dění, dětské hřiště a venkovní plochy s možností posezení za každého počasí a podobně. Spojit se společně jen proto, abyste si mohli dovolit soukromý golfový klub, nebude zcela v duchu myšlenky cohousing.

3. Soukromé domy doplněné společným příslušenstvím - "společenským domem" a společně využívanou nezastavěnou plochou

Každá jednotlivá domácnost vlastní svůj plně vybavený dům a zároveň používá rozsáhlejší společné vybavení. Sdílené prostory jsou navrženy pro každodenní užívání a jsou nedílnou součástí života ve společenství. Obvykle zahrnují místo pro společné jídlo, místo k posezení, hernu pro děti, pokoje pro hosty, dílnu, zahradu atd.

4. Řízení chodu a provozu projektu samotnými obyvateli

Po nastěhování provoz objektů zajišťují samotní její obyvatelé. Podléhá pravidlům, které si mezi sebou obyvatelé předem dohodnou. Obvykle je každý členem nějaké menší skupiny, která se stará o některé společné prostory nebo má na starosti některé aktivity.

5. nehierarchických struktura a způsob rozhodování

Ve společenství jsou přítomny vůdčí role, ale ne vůdci. Společenství není závislé od jedné osoby, a to přesto, že skupina je obvykle založena jedním nadšencem, který projekt rozhýbe a rozjede. Ve skupině pak bývá někdo další, kdo dává dohromady finance, jiný během schůze zajistí hlídání dětí, někdo zapisuje průběh jednání ... Pokud je ve skupině jeden vůdce, který nastavuje pravidla a standardy jednostranně, skupinu nepovažujeme za cohousing.

6. Nezávislé finanční prostředky

Vzniklé společenství není primárním zdrojem příjmů pro jeho členy a není v něm společná ekonomika. Pokud by společenství bylo zdrojem příjmů, předpokládá se, že by to vneslo významnou změnu dynamiky mezi členy a nastavovalo by jinou úroveň vztahů.

Někteří členové se mohou časem z různých důvodů odstěhovat a noví zase přistěhovat.

Je třeba, aby kdokoli měl možnost svůj podíl prodat a aby nebyl nijak trvale vázán. To je nutná podmínka, aby se nikdo necítil omezen majetkem, a když bude chtít z jakýchkoli důvodů odejít, aby tuto možnost měl.

Cohousingová komunita má často příznivý vliv na celkový rozvoj místní komunity obce, do které patří, protože cohousing není žádné uzavřené společenství, ale s okolím často intenzivně komunikuje.

Příště se budeme věnovat fungování komunitního života v cohousing na konkrétním příkladu a přiblížíme si některé konkrétní projekty.