Historie zvířat ve válce

Většina lidí se shodne na tom, že koně patří nejen k nejkrásnějším, ale také k nejinteligentnějším a nejužitečnějším zvířatům na světě. Člověk je zná už více než 6 000 let a sotva se tohoto velkého a silného zvířete přestal bát, začal jej využívat ku svému prospěchu. Naučil je pracovat, nosit těžké náklady a tahat povozy, jezdit na něm a využívat jeho rychlosti k lovu.  

Bohužel se jeho síla a rychlost hodily i k bojové činnosti a tak byl kůň po dlouhá tisíciletí součástí armád celého světa. K tomuto účelu byli postupně šlechtěni koně, kteří měli co nejvíce potřebných vlastností.

V dávných dobách nebyla ani tak důležitá rychlost, ale hlavně síla a mohutnost stavby koňského těla, protože koně nosili na svém hřbetě nejen rytíře oděné do těžké zbroje, ale i svou vlastní ochrannou zbroj, kterou jim jejich pánové pořizovali, aby tak chránili koně, ale i sebe. Rytíř, pod nímž padl kůň byl prakticky ztracen.

Mezi takto vyšlechtěná plemena patřili například francouzští peršoni, shire, kůň jutský nebo frízský. Některá plemena se zachovala do dnešních dnů, i když už dávno neslouží válečným účelům a změnily se i jejich vlastnosti..

V té době byl ovšem válečný kůň také symbolem postavení svého majitele. Čím krásnější, silnější, ušlechtilejší a nazdobenější byl, tím bylo zřejmější, že nosí vysoce postavenou osobu, která žádá úctu.

Se změnou válečných pravidel a s vynálezem střelného prachu přestali koně nosit těžké rytíře a začal se klást důraz také na jejich rychlost. Nejefektnější filmové scény z válečných a dobrodružných filmů 18. a 19. století nám ukazují vojenské oddíly nebo hlídky pronásledující nepřítele na koních.

Každá armáda měla jízdní oddíly - kavalerie - které patřily zpravidla k vojenské elitě, ať už to byli kyrysníci, huláni, husaři nebo dragouni. Víte například to, že naše hanlivé označení "mameluk" pochází z pojmenování vojáka elitní jednotky egyptské armády mamlúk?
Koně se ovšem v armádě nevyužívali jen k přepravě mužstva nebo k přímému boji, ale také k tahání nákladů, těžké zbrojní techniky či polních kuchyní. Kůň byl prakticky až do padesátých let jednou z nejdůležitějších součástí armády.

Za tuto slávu ale velmi tvrdě platil. Většina armádních koní zahynula, často za velkého utrpení, v boji. Jen během Bůrské války ztratila britská armáda během 326 000 koní. Je to obrovské číslo, když uvážíme, že tato válka trvala jen dva roky. Během tažení do Ruska padlo v napoleonské armádě téměř 50 000 koní a v bitvě u Waterloo jich na obou stranách bylo zabito asi 30 000.

Část armádních koní se také stala pro vojsko záchranou v době, kdy se vojenské oddíly dostaly do potíží a neměly přístup k zásobování. Pak bylo jejich potravou koňské maso a kůň je tak zachránil podruhé.

Není tedy divu, že chov koní, i když méně kvalitních byl velmi lukrativní činností v každé době, stejně jako řemesla, která s ním souvisela. Ke změně došlo až po druhé světové válce, kdy s rozvojem automobilismu zájem o armádní koně postupně ustlával. Část jich vyžívala jen pohraniční služba v terénu, který nebyl přístupný automobilové technice, ale i tady docházelo postupně ke změnám.

Dnes, kdy se chovy koní vracejí postupně ke své dávné slávě, se ovšem chovají hlavně pro své jízdní vlastnosti, sport a zábavu. Jen malou část jich využívá například policie, která znovu objevuje jejich vynikající vlastnosti.